Ke kvalitnímu občanskému vzdělávání by mělo přispívat také propojení akademické sféry s učitelskou praxí a nastavením celého systému občanského vzdělávání. V České republice bohužel tato výměna zatím není příliš intenzivní. Proto otevíráme nový prostor pro názory a podněty z akademického prostředí. Vladimír Hanáček z Katedry společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity se zamýšlí nad tím, že v České republice chybí politologická debata o obsahu občanského vzdělávání na školách. Přečtěte si celý článek níže.

V Německu se na katedrách politologie dlouhodobě vědecký výzkum soustředí do čtyř základních podoblastí politické vědy: komparací politických systémů, politické filozofie, mezinárodních vztahů a tzv. Politische Bildung, tedy v češtině politického vzdělávání. Vzhledem ke kompromitaci takového označení s ohledem na různé kurzy “politické výchovy”, “politické školení mužstva” apod. v naší zemi před rokem 1989. představující obvykle toliko ideologickou indoktrinaci v duchu vládnoucího marxismu-leninismu, se označení politické vzdělávání v českém kontextu neužívá, ale analogická disciplína nejčastěji nese označení občanské vzdělávání. 

Pod označením občanské vzdělávání rozumíme širokou škálu aktivit sloužících k rozšiřování a prohlubování občanských kompetencí a rozhledu. Spadá do něj školní výchova k občanství i výuka Základů společenských věd na středních školách, ale patří sem i široká paleta mimoškolních činností celoživotního občanského vzdělávání, včetně vnitrostranických socializačních a vzdělávacích činností. Obsahové zacíleních takových vzdělávacích aktivit je velmi široké.

Co s tím má co do činění politická věda jako taková? Ta má především určovat adekvátní a odborně zdůvodnění rozsah informací obsahově zásadních k prohlubování adekvátní občanské gramotnosti a konkrétních individuálních dispozic. Jinými slovy, je úkolem politické vědy vytyčit jasné nároky a mantinely obsahu, který následně v obsahově nezměněné podobě prochází didaktickou transformací, při které se již uplatňuje didaktická kompetence učitelů. Politolog by měl trvat na tom, aby didaktická transformace zmíněný obsah informačně nedeformovala, ale pouze ho převáděla do odpovídajícího srozumitelného rámce výkladu. Na odpovídajícím zpracování a dotažení odborné náplně musí odborníci s vědeckou i didaktickou kompetencí vzájemně spolupracovat. Zároveň je ale důležité, aby se odborné perspektivy politologie (jakož zřejmě i dalších společensko-vědních disciplím) a učitelství výchovy k občanství vzájemně nevylučovaly. Právě v tomto lze spatřovat největší deficit české odborné praxe v této oblasti. Česká politologie si občanské vzdělávání jako vlastní subdisciplínu v podstatě nikdy nevybudovala a vědecky působící politologové se tomuto zapojení spíše stranní. Na katedrách výchovy k občanství se pak tomuto tématu více věnují didaktici, kteří ovšem nemají adekvátní oborové vzdělání v politické vědě. 

Je na čase takové rámce vědecké a přitom prakticky velmi přínosné spolupráce rozmýšlet, grantově je podpořit a získat pro ně adekvátní finanční a organizační podporu. Spolupráce univerzit a neziskového sektoru je pro takové směřování vzhledem k pracovnímu vytížení ryzích akademiků zdá se nevyhnutelná. 

PhDr. Vladimír Hanáček, Ph.D.

Politolog, katedra společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity